/cz/
Videoinstalace Oskara Helcela v Galerii Jelení složená ze tří separátních a ve výstavním prostoru dislokovaných obrazových materiálů během svého cirka dvacetiminutového trvání postupně artikuluje i překonává pnutí, které vyplývá ze zachycených intervencí. Tempo i vlastní kompozice pohyblivých obrazů zde korespondují právě s různými typy autorem podstoupených konfrontací – jež spojuje předmět zájmu, totiž konkrétní developerský projekt – a napětí pak přirozeně vzniká i mezi jednotlivými částmi tohoto triptychu. Například mezi uhlazenou a zaměnitelnou vizualizací administrativního komplexu a výhledy z okna na hrubou stavbu zabydlovanou mikropříběhy dělníků. Nebo mezi subjektivní kamerou, která je ve své nepříjemné, roztřesené a nepřehledné blízkosti současně odcizována zneklidňující akcí, a tiše distancovanými, byť stále ještě zaujatými, zorientovanými kompozicemi. Mlčenlivou, rozhodnou intruzí do prostoru a ruchu staveniště a s ostychem pokládanými, leč nikdy nezodpovězenými otázkami, jež se proto postupně stáčejí do autonomního vyprávění mimo toto dílo samé.
Pane Woolfe, jste generálním ředitelem a zakladatelem velké developerské firmy Flow East (česky „Tok Východu“ či „Tekutý Východ“?). Jaký je význam tohoto názvu? Má odkazovat k Vašemu podnikatelskému toku z Londýna do Prahy, tedy ze Západu na Východ? – Téměř 30 let svého života investujete do historických budov a památek. Jak jste prožíval skutečnost, že jste musel zbourat dvě historické budovy, aby mohla Vaše Flow Building vzniknout? – Jak se svítící fasáda Vašeho domu produkující světelný smog shoduje s ekologicky udržitelnou koncepcí The Flow Building? – Co si myslíte o tom, že za sto let přijde investor a koupí Vaši parcelu, Vaši Flow Building v netransparentní spolupráci se státním aparátem nechá zdemolovat a na jejím místě nic nepostaví, ponechá ji prázdnou a její vlastnění si nebude nijak nárokovat?
Oskar Helcel na základě sledování aktuální, kulturně politické kauzy (stavba The Flow Building na Václavském náměstí, jíž předcházela demolice dvou budov v Pražské památkové rezervaci odborné veřejnosti navzdory) ve svém díle nastoluje obecnější otázky po možnostech jednání v situaci, kdy developeři v úzké a příznačně nečitelné spolupráci se státním aparátem a jeho správními orgány arogantně a nenávratně mění urbanistický ráz historického jádra měst.
Sled dokumentů a výnosů – návrhu na demolici, kladného stanoviska k návrhu na demolici, zrušení kladného stanoviska k návrhu na demolici a zrušení zrušení kladného stanoviska k návrhu na demolici – svědčí o intenzivních a více či méně zřejmých zájmových, informačních, politických a samozřejmě i finančních tocích, které se sbíhají v základech nové, administrativně-obchodní výstavby. Do tohoto povědomého vzorce dění dále patří jak pochodující transparenty laické i odborné veřejnosti, tak i jejich spolehlivé odzbrojení účelovým zkomolením. Nekompetentní ministři kultury, úplatní úředníci a investorův příslib uspokojivě prosperujícího plynutí naoko pokorně inkorporujícího jak minulost, tak i budoucnost (tj. historický i environmentální kontext).
Umělec však rekapitulaci těchto opakujících se schémat, jakož i analýzu konkrétní kauzy přenechává profesím k tomu povolanějším a k situaci přistupuje s vědomím vlastních sil, pozic a vyjadřovacích prostředků. Promítaný triptych tak symbolicky pozvolna překrývá výchozí korporátní vizualizaci jako z generické počítačové adventury, když k ní zpracovává další vrstvy realit a sdělení a koriguje její deformované, resp. absentující perspektivní ukotvení.
Vyleštěné stěny developerského simulakra, vulgarita jeho kótované korektnosti i transparence utvářejí neproniknutelnou zrcadlovou plochu, která pak automaticky a slepě odráží dráhy zvnějšku vedené komunikace: techniky observace, občanské uvědomělosti či aktivismu. Iluze ale není dokonalá, architektonický projekt nemizí, nýbrž o sobě v tomto svém difuzním pitvoření nakonec přece jen i něco prozrazuje.
text Lenka Střeláková
/eng/
The video-installation by Oskar Helcel in the Jeleni Gallery, consisting of three visual inputs separated from each other within the exhibition space during its approximately twenty-minute duration, gradually articulates and transcends the tension resulting from the interventions captured. The tempo and the actual composition of the moving images correspond to different types of confrontations undergone by the artist. These are linked by the subject of interest, i.e. a specific development project, and so antitheses naturally arise between the individual parts of this triptych too. For instance, between the smooth and interchangeable visualisation of the administrative complex and the views from the window over the rough building structure inhabited by the micro-stories of labourers. Or between the subjective camera that, in its unpleasant, shaky and confused proximity, is simultaneously alienated by the disturbing action, and the quietly distant, albeit still engrossed, oriented compositions. Between the silent, decisive intrusion into the space and bustle of a construction site and the questions timidly asked but never answered, which therefore gradually disperse into an autonomous narrative outside of the work itself.
Mr Woolf, you are the CEO and founder of the large development company Flow East. What does this name mean? Does it refer to the business flow from London to Prague, i.e. from West to East? – For almost 30 years of your life you have been investing in historical buildings and monuments. How did you feel about the fact that, in order to build your Flow Building, you had to demolish two historical buildings? – How does the illuminated facade of your building emitting a luminous smog comply with the ecologically sustainable concept of the Flow Building? – How do you feel about the fact that in a hundred years time an investor will arrive and buy up your plot of land, your Flow Building, and in murky collaboration with the state apparat will have it demolished and will not build anything in its place, but will leave it empty and will make no demands ensuing from ownership?
By following an ongoing cultural and political affair (the construction of the Flow Building on Wenceslas Square, which was preceded by the demolition of two listed buildings in Prague’s urban conservation zone despite the objections of experts) Oskar Helcel raises more general questions regarding the possibility of operating in a situation in which developers, working hand in glove in a dubious fashion with the state apparat and its administrative bodies, arrogantly and irrevocably change the urban character of the historical city centre.
The sequence of documents and rulings – a proposal for demolition, approval of said proposal for demolition, cancellation of said approval of the proposal for demolition, and cancellation of said cancellation of the approval of the proposal for demolition – testify to the intense and more or less undisguised special interest, informational, political and of course financial flows that converge in the foundations of a new administrative commercial building project. This familiar pattern of events is then joined by both the marching banners of the general and specialist public, and their reliable disarmament by calculated distortion. Incompetent ministers of culture, corrupt civil servants and the investor’s promise of a highly satisfactory cash flow at first sight humbly incorporating both the past and the future (i.e. the historical and environmental context).
However, the artist leaves a recapitulation of these recurring patterns, as well as an analysis of this particular affair, to professions more competent to carry out the task. Instead he approaches the situation with an awareness of his own strength, position and means of expression. The triptych thus symbolically gradually overlays the initial corporate visualisation as in a generic computer adventure, by appending other layers of reality and communication and correcting its deformed or absent perspectival anchorage.
The polished walls of the developer simulacrum, the vulgarity of its dimensioned correctness and transparency, form an impenetrable mirrored surface that then automatically and blindly reflects the circuits of externally guided communication: observation techniques, civic awareness or activism. But the illusion is not perfect, the architectural design does not disappear but in the end simply reveals something about itself in this its diffuse grimace.
text by Lenka Střeláková
translation by Phil Jones
