/cz/
Antihrdinka na dně řeky
Oskar Helcel pro letošní Cenu Jindřicha Chalupeckého natočil videoesej o třech částech. Jeho ústřední hrdinkou je elektrokoloběžka, která se vymaňuje z cyklu používání a zneužívání a stává se bytostí s vlastní vůlí. Inspirací ke vzniku díla byla koloběžka hozená do řeky – z rádoby ekologického dopravního prostředku se vlivem člověka, který si nejspíš potřeboval vybít vlastní agresi, stává ekologická katastrofa.
Elektrické koloběžky ve městě jsou zvláštním fenoménem. Objevily se po nájezdu a následných zákazech různých podivných entit jako jsou dvoukolky segway nebo beer biky, kterými se turisté projíždějí po centrech měst a zpravidla štvou chodce i řidiče. Elektrokoloběžky se nejprve mnohým zdály jako dobrý nápad – umožňují poměrně rychlý pohyb po městě bez využití veřejné dopravy nebo vlastního auta, a zároveň se na nich člověk moc nezapotí, jako třeba na kole. „Mladý, progresivní člověk posnídá avokádový chlebíček, dopije sójové latté, hodí si přes rameno brašničku s macbookem, vyjde z domu k nejbližší sdílené elektrické koloběžce a v klidu a podle všech pravidel na tomto pokrokovém vozítku vyrazí do práce, čímž uleví dopravě a prospěje životnímu prostředí. Tak přesně takhle městské elektrické koloběžky – nefungují,“ napsal v létě 2023 Bohumil Špaček pro MF DNES. Nejen klimatickým aktivistům poměrně záhy došlo, že elektrokoloběžky jsou jen dalším projevem tzv. greenwashingu, tedy záměrného klamání spotřebitele o ekologické prospěšnosti produktu. K ekologické nezávadnosti elektrokoloběžek už existuje řada studií, ale i selský rozum nám napoví, že koloběžky nemají zrovna dlouhou životnost, přičemž materiály k výrobě rámu, kol a baterií, a také večerní svozy koloběžek nákladními auty k opětovnému nabití nejsou k přírodě nejšetrnější.
Práce Oskara Helcela sleduje zároveň osobní i společenskou vrstvu celé problematiky. Elektrokoloběžky se pro řadu běžných uživatelů (kterými jsou podle výzkumů spíš chodci a uživatelé veřejné dopravy, než řidiči) staly zdrojem mnoha frustrací, plynoucích z nepovedených transakcí, neúspěšného vrácení koloběžky na správné místo, za což jim byly staženy další peníze z platební karty, z potřeby dojet za povolenou zónu apod. Možná to je ten důvod nebo i něco hlubšího, co člověka vede k tomu, aby elektrickou koloběžku shodil z mostu do řeky.
/eng/
An Antiheroine at the Bottom of the River
For this year’s Jindřich Chalupecký Award, Oskar Helcel filmed a video essay in three parts. Its central protagonist is an electric scooter that breaks free from the cycle of use and abuse and becomes a being with its own will. The inspiration for the work was a scooter thrown into a river—a would-be ecological means of transport that becomes an ecological disaster due to the actions of a man who most likely needed to vent his aggression.
Electric scooters in cities are a peculiar phenomenon. They emerged after the influx and subsequent banning of various bizarre entities such as Segways and beer bikes, which tourists would joyride around the city center, usually to the annoyance of pedestrians and drivers alike. To many, e-scooters seemed like a good idea at first—they enable relatively quick movement around the city without the need for public transport or a car, and they don’t make you sweat like a bicycle does. “A young, progressive person finishes their morning avocado toast, downs a soy latte, tosses their satchel with a MacBook over their shoulder, walks out of the house to the nearest shared electric scooter, and rides to work on this progressive vehicle in peace and in accordance with all the rules, thereby easing traffic and benefiting the environment. This is exactly how urban electric scooters—don’t work,” wrote Bohumil Špaček for MF DNES in the summer of 2023. It was not only climate activists who soon realized that e-scooters are just another manifestation of so-called greenwashing—that is, deliberately deceiving consumers about the ecological benefits of a product. There have already been numerous studies on the environmental impacts of electric scooters, but even common sense tells us that they don’t have a very long lifespan and that the materials used to manufacture the frame, wheels, and batteries—as well as the practice of collecting the scooters by truck every evening for recharging—are not particularly environmentally friendly.
Oskar Helcel’s work examines both the personal and the social layers of this issue. For many ordinary users of e-scooters (who, according to research, are more likely to be pedestrians and public transport users than drivers), the devices have become a source of much frustration, stemming from failed transactions, extra fees charged to one’s credit card due to failure to return a scooter to the correct spot, the inability to ride outside the permitted zone, and so on. Perhaps this—or something much deeper—is what leads a person to throw an e-scooter off a bridge into a river.
A odtud se odvíjí příběh Helcelova videoeseje, jehož části jsou představeny na třech různých místech výstavního prostoru Pražákova paláce. První z trojice videí je kompilací materiálu nalezeného na YouTube a zachycujícího rozličné formy manipulace s koloběžkou. Poněkud úsměvné scény se postupně mění v obrazy násilí kolující po internetu, které už přestávají být vtipné. Koloběžka je tu jakýmsi společným nepřítelem, možná i metaforou pro to, jakými způsoby se lidská frustrace vybíjí na „nevinném“ objektu, jak moc neumíme v naší tzv. civilizované společnosti pracovat se vztekem a agresí, která se pak stává doslova i přeneseně toxickou – vyústí v zapálenou hromadu koloběžek, na kterých se někdo skutečně „vyřádil“. Stálo by za to ptát se po příčinách této toxicity, ať už na dně řeky, na spáleništi nebo v lidském chování, a hledat systémová řešení spíše než snadné viníky.
And this is the starting point from which Helcel’s three-part video essay unfolds, presented in three different places in the exhibition space of the Pražák Palace. The first video is a compilation of material found on YouTube depicting various ways of manipulating a scooter. The somewhat amusing sequences gradually transform into scenes of violence—the kind that often make the rounds of the internet—which are no longer amusing. The scooter is a kind of common enemy here, perhaps even a metaphor for the ways in which many individuals and social classes take out their frustrations on “innocent” objects—for how we are unable to deal with anger and aggression in our supposedly civilized society, which then becomes both figuratively and literally toxic, culminating in a flaming pile of scooters on which someone has really “let off some steam.” It would be worth questioning the causes of this toxicity—whether it lies at the bottom of the river, on top of the pyre, or in human behavior—and looking for systemic solutions rather than easy culprits.
Ústřední částí příběhu je vertikální video spojené s autorskou básní. V koloběžce na dně řeky se probouzí vědomí, vlastní vidění světa. Uvědomuje si vodu proudící svými útrobami i fakt, že ona sama vodu znečišťuje. Vzpomíná na svůj někdejší život královny chodníků a silnic, služebnice nažehlených kravaťáků i hlučných turistek. Jejími průměrnými uživateli byli mladí bílí muži. Byla průvodkyní a mnohdy i pokušitelkou na jejich cestě k domnělé svobodě – vyzývala k povolení brzd a malým i větším neplechám ve jménu tak trochu zběsilého a dosti neudržitelného života, maskovaného iluzorními představami o sdílené ekonomice. Když si koloběžka na dně řeky pomyslně sundává růžové brýle, cítí frustraci – byla odvezena daleko za svou zónu, za svůj domov a současně vězení. Odhozena jako stará hračka. Časoprostor se začíná rozpíjet, koloběžka už si ani nepamatuje, pro kterou společnost vlastně pracovala. Voda jí ale dodává sebevědomí a touhu po pomstě – město teď bude její!
Doslovem je filmově pojatá bajka o poněkud nešikovné vzpouře strojů. Tato část práce v mnoha ohledech odkazuje k filmové historii, snímkům jako je Guma (2010), ve kterém automobilová pneumatika objeví své destruktivní telepatické schopnosti, nebo i kanonická 2001: Vesmírná odysea (1968), kde HAL 9000, počítač s umělou inteligencí, postupně převezme kontrolu nad vedením vesmírné mise a pokusí se eliminovat svou lidskou posádku. Přiznaná nemotornost koloběžky připomíná i oblíbeného robota z osmdesátkového snímku Číslo 5 žije, který se vymanil z vojenské služby a vybojoval si život na ranči. V Helcelově pojetí začne podceňovaná antihrdinka na dně řeky žít vlastním životem. Pomalu se rozhýbá a najednou se vztyčí. Setřásá vodní rostliny a vydává se na vlastní cestu do světa. Pokud jsme vyslechly*i její podvodní úvahy, je nám jasné, že její úmysly nebudou ty nejčistší. Koloběžka se jede pomstít za všechno, co na ní bylo lidmi napácháno. V této části je nejpatrnější její antropomorfní podoba – vyrábíme stroje tak trochu k obrazu svému, ale je otázkou, co udělají, když získají autonomii. Třeba se to netýká jen umělé inteligence, ale i všemožných lidských výtvorů, které mají tak trochu oči, ruce nebo taky zuby. Až kýčovitě dojemný je moment, kdy koloběžka vidí vlastní obraz v hladině řeky. Uvědomuje si sebe samu a vydává se na misi, jejíž vyústění už je ponecháno na představivosti diváctva.
text: Karina Kottová
foto instalace: Jan Kolský
Cena Jindřicha Chalupeckého
The middle part of the story is a vertical video connected with an original poem. The scooter at the bottom of the river gains consciousness—her own vision of the world. She becomes aware of the water flowing through her bowels and the fact that she herself is polluting the river. She recalls her former life as queen of the streets and sidewalks, servant to ironed suits and noisy tourists. Her typical users were young white men. She was a guide and often temptress on their journey toward supposed freedom, urging them to let off the brakes and engage in mischief big and small in the name of a slightly frenzied and rather unsustainable life masked by illusory notions about the sharing economy. When the scooter at the bottom of the river takes off her rose-tinted glasses, she feels frustrated—she has been taken far outside of her zone, far from her home and also prison. Thrown away like an old toy. Space-time begins to dissolve, and the scooter no longer even remembers which company she actually worked for. But the water gives her confidence and a desire for revenge—the city will be hers!
The finale is a cinematic fable about a rather clumsy uprising of the machines. In many ways, this section of the thesis refers to cinematic history, to films such as Rubber (2010), in which a car tire discovers it has destructive telepathic abilities, and even the canonical 2001: A Space Odyssey (1968), in which the AI computer HAL 9000 gradually seizes control of a space mission and attempts to eliminate its human crew. The scooter’s admitted clumsiness is also reminiscent of the favorite robot from the ’80s film Short Circuit, who escapes military service and carves out a life for himself on a ranch. In Helcel’s conception, the underestimated antiheroine at the bottom of the river begins to live her own life. She slowly starts to stir and then suddenly stands up. She shakes off the aquatic plants and makes her way into the world. If we’ve listened to her underwater musings, it’s clear that her intentions won’t be the purest. The scooter is out to get revenge for everything that humans have done to her. Her anthropomorphic form is most apparent in this section—we make machines somewhat in our own image, but the question is what they will do when they gain autonomy. Perhaps this doesn’t only apply to artificial intelligence but to all sorts of human creations that have eyes, hands, or teeth. The moment when the scooter sees its own reflection in the surface of the river is almost kitschily touching. It becomes aware of itself and sets out on a mission, the outcome of which is left to the imagination of the audience.
text by: Karina Kottová
photo of the installation: Jan Kolský
The Jindřich Chalupecký Award
část 1
autor: Oskar Helcel
poděkování: Cena Jindřicha Chalupeckého
část 2
autor: Oskar Helcel
editace a korektury textu básně: Karina Kottová, Eliška Raiterová, Phil Jones
český překlad textu básně z anglického originálu: Alena Kottová, Eliška Raiterová, Karina Kottová
Poděkování: Cena Jindřicha Chalupeckého, Hanna Samoson, Max Wileschek
část 3
autor: Oskar Helcel
zvuk: Jakub Tulinger
loutkovodič: Jakub Tulinger
digitální retuše: Luisa Pánková
technická spolupráce: Jiří Helcel, Jakub Tulinger
poděkování: Biofilms, Cena Jindřicha Chalupeckého, Eliška Raiterová, Františka Tulingerová a kůň Label, Helena Máslová, Lenka Střeláková, Luboš Jerry Procházka, Max Máslo
Part 1
Author: Oskar Helcel
Acknowledgment: Jindřich Chalupecký Award
Part 2
Author: Oskar Helcel
Poem text editing and proofreading: Karina Kottová, Eliška Raiterová, Phil Jones
Czech translation of the poem from the original English: Alena Kottová, Eliška Raiterová, Karina Kottová
Acknowledgment: Jindřich Chalupecký Award, Hanna Samoson, Max Wileschek
Part 3
Author: Oskar Helcel
Sound: Jakub Tulinger
Puppeteer: Jakub Tulinger
Digital retouching: Luisa Pánková
Technical collaboration: Jiří Helcel, Jakub Tulinger
Acknowledgment: Biofilms, Jindřich Chalupecký Award, Eliška Raiterová, Františka Tulingerová and the horse Label, Helena Máslová, Lenka Střeláková, Luboš Jerry Procházka, Max Máslo
